Sobota, 21. září 2019

Vyjádření ÚZSVM k článku deníku MF DNES "Stát neoprávněně vybral od lidí 750 tisíc"

Tato situace byla právně velmi složitá, nicméně je nepochybné, že finanční prostředky, které nebyly předmětem žaloby, Úřad sám o své vůli vrátit nemůže a nesmí. Porušil by totiž mj. zákon o majetku státu, a vystavil by se postihům, a to včetně trestních (např. porušování povinností při správě cizího majetku). Bylo rozhodnutím žalující strany, jakou částku bude či nebude žalovat. Celou situaci prověřovalo i Ministerstvo financí a neshledalo v současném postupu ÚZSVM jakékoliv pochybení. Úřad se zároveň na základě zmiňovaného rozsudku stal vlastníkem této účelové komunikace.
 
Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových převzal pozemky pod garážemi v lokalitě Pod Děkankou v Praze 4 Nuslích od Ministerstva financí včetně původní nájemní smlouvy k pozemkům v roce 2008 na základě usnesení Vlády ČR ze dne 27.6.2008. Jednalo se jednak o pozemky pod jednotlivými garážemi a pozemkem pod účelovou komunikací, která je součástí tohoto areálu. Vlastnictví dokládalo sdružení vlastníků garáží (dále jen „SVG“) stavebním povolením, kolaudačním rozhodnutím, a povolením o změně užívání stavby. Bylo tedy nesporné, že vlastníkem (stavebníkem) staveb garáží i účelové komunikace je SVG a vlastníkem pozemků je ČR s příslušností hospodařit pro Úřad.
 
Není pravdivé tvrzení dotyčné osoby, že Úřad vybíral poplatek za užívání komunikace. Úřad vybíral úhrady za užívání pozemku pod danou komunikací a to z toho důvodu že vlastnictví stavby na tomto pozemku (komunikace) bylo odlišné od vlastnictví pozemku. Zákon o pozemních komunikacích hovoří o tom, že užívání  komunikace je bezplatné a dále přesně definuje, kdo je vlastníkem dálnic, silnic I.-III. třídy a místních komunikací (stát, kraj, obec). Ohledně účelových komunikací říká, že vlastníkem je fyzická nebo právnická osoba. To znamená, že SVG jako vlastník komunikace nemůže požadovat poplatek za užívání komunikace. Úřad však jako vlastník pozemku podle zákona o majetku státu musel požadovat náhradu po vlastníkovi této stavby, tedy SVG.
 
S příchodem nového občanského zákoníku a vývojem judikatury v dané problematice Úřad přestal následně tento poplatek vybírat (poslední vybraná úhrada byla za rok 2012).
 
Rozuzlení do celé věci přineslo až rozhodnutí soudu v dané věci. SVG podalo na ČR žalobu ve věci vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud pak pravomocně rozhodl, že Úřad vybíral úhradu za užívání pozemku neoprávněně, neboť komunikace se stala součástí pozemku (shodný vlastník pozemku i stavby komunikace). Úřad rozsudek respektoval a SVG žalovanou částku vyplatil. Úřad se zároveň na základě tohoto rozsudku stal vlastníkem této účelové komunikace.
 
SVG se nyní domáhá prostřednictvím svého právního zástupce vydání bezdůvodného obohacení za roky 2008-2011 ve výši 215.638,- Kč (nikoliv 750 tis. jak uvádí dotyčná osoba) Toto však z rozhodnutí žalující strany nebylo obsahem původní žaloby a tento nárok je tak již promlčen. Úřad je povinen hájit zájmy České republiky a ze zákona nesmí vyplatit prostředky daňových poplatníků bez právního důvodu a musí důsledně využívat všechny právní nástroje na hájení práv státu. To znamená také povinnost uplatnění promlčecí lhůty.
 
Zároveň se bohužel v článku neuvádí vždy správné údaje. Pozemek pod komunikací v minulosti patřil a patří ČR. Komunikace je pak po rozsudku Městského soudu v Praze součástí tohoto pozemku, tudíž rovněž ve vlastnictví ČR.
 
Nesouhlasíme s tím, že došlo k rozporu s dobrými mravy. Stát vybíral náhradu za užívání v dobré víře, že vlastnictví komunikace a pozemku je odlišné. Rozsudek soudu určil, že komunikace je součástí pozemku a poplatek byl vybírán neoprávněně. K bezdůvodnému obohacení tak podle soudu došlo, Úřad rozsudek respektoval a žalovanou částku vrátil. Byť soud zároveň rozhodl, že správným vlastníkem celé komunikace je Česká republika.
 
Bezdůvodné obohacení, které nebylo předmětem žaloby, Úřad sám o své vůli vrátit nemůže, porušil by totiž zákon. Tyto finanční prostředky jsou odvedeny do státního rozpočtu v dobré víře, která vycházela z kvalifikovaného právního posouzení stavu. Kdo se cítí být poškozený, má právo domáhat se svého práva soudní cestou. Úřad je však povinen dle §14 zákona 219/2000 Sb. důsledně využívat všechny právní nástroje na hájení svých práv. To znamená také povinnost uplatnění promlčecí lhůty. Nejde o 750 tisíc, ale o cca 215 tisíc – viz výše.